STANISLAV DIVIŠ / KRAJINY VÁŠNÍ

13.12.2012 — 19.01.2013 

Kurátor: Ivan Neumann

O výstavě

O tom, jak výrazné je postavení tvorby Stanislava Diviše v souvislostech českého výtvarného umění několika posledních desetiletí není jistě pochyb. Přesto bude na místě při příležitosti pražské výstavy v Galerii 1. patro rekapitulovat v jakém prostředí, v jakých kontextech se ocitala a jakou cestu prošla od pohnutých, živých a vzrušených let osmdesátých.

Před jejich polovinou se začala na veřejnosti důrazně objevovat nová jména výtvarných umělců, vlastně ještě povětšinou studentů pražských vysokých uměleckých škol. Mezi nimi bylo nepřehlédnutelné jméno Stanislava Diviše, který náležel k nejaktivnějším spolutvůrcům nového dynamismu českého výtvarného života. V roce 1984 se uskutečnila první výstava studentů Akademie výtvarných umění v Praze a Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve smíchovském atelieru Jiřího Davida a na jeho dvorku nazvaná Konfrontace. Po ní následovalo dalších pět konfrontačních výstav studentů na různých místech v Praze, v Kladně a ve Svárově. Název výstav a jejich uskutečnění v soukromí atelieru nebo ve zcela neortodoxních prostorách nebylo vlastně v českém umění 20. století nic neobvyklého. V našem prostředí, které je charakterizováno, mimo jiné, častým přerušováním svobodného rozvoje společnosti, bylo výtvarné umění mnohokrát donuceno společensko-politickou situací stáhnout se do soukromí, do úkrytu neveřejných aktivit a zcela nezvyklých výstavních prostor. Tam se pak v setkávání a konfrontaci názorů rodily nové podoby výtvarného projevu a nové polohy jeho interpretací.

Přes všechny restrikce moci a z nich plynoucích všemožných nesnází nezůstávalo společenství studentů vysokých uměleckých škol bez vědomostí o současném dění ve světovém výtvarném umění. Stejně tak mladí umělci rozhlížející se v krajině výtvarného umění jistě znali tvorbu řady českých umělců předchozích generací, kteří žili a tvořili ve stejných nevlídných, šerých poměrech doby a zveřejňovali svou tvorbu rovněž většinou na neoficiálních akcích v netradičních prostorách. Jen zřídka, výjimečně se tvorba těchto autorů ocitla na oficiální půdě galerijní instituce, jako na př. v případě výstavy Obraz, obraz v Galerii umění v Karlových Varech v roce 1981, na jejíž vernisáž ostatně přijeli i studenti pražské AVU. Nakonec pak byla výstava  předčasně ukončena.

Mezi léty 1981 a 1984, kdy se uskutečnila první z výstav Konfrontací umělců přicházející generace 80. let, proběhla řada akcí a výstav, které hledaly nové formulace vztahu výtvarného umění a společnosti. Stanislav Diviš i jeho vrstevníci, studenti vysokých uměleckých škol, jistě tyto aktivity živě vnímali. Za zmínku nepochybně stojí Dvorky 81, které přivedly na Malou Stranu v Praze řadu nonkonformních tvůrců bez rozdílu generační příslušnosti. V tomtéž roce se k výstavě v domě sochaře Čestmíra Sušky, pozdějšího člena legendárního generačního uskupení Tvrdohlaví, v Malechově,  sešla řada mladších umělců. V roce následujícím vytvořilo na pětadvacet umělců především instalace a prostorové objekty u příležitosti Setkání ve Stromovce. Akce byla po jedné hodině trvání rozehnána. Předčasně bylo rovněž ukončeno Výtvarné symposium na chmelnici v Mutějovicích, kde vznikla řada objektů a instalací. Vedle těchto namátkou jmenovaných větších akcí se uskutečňovaly i další neoficielní, či polooficiální (akce), které jistě umožňovaly studentům získávat představu o tvorbě jak bezprostředních předchůdců, tak i výrazných starších autorů najmě generace 60. let.   

Nastupující generace, která v Konfrontacích kolem poloviny 80. let tříbila své pojímání výtvarné tvorby a hledala své místo ve spektru českého umění 20. století,  nalezla silný popud ve výtvarných a myšlenkových proudech postmoderny, jak byly nejzřetelněji representovány umělci italské Transavangardy  nebo německými Neue Wilde na přelomu 70. a 80. let. Přijetí inspirací z proměn a nových proudů evropského umění neznělo u nás pochopitelně jedním tónem. Každý z příslušníků nastupující generace nacházel jiné polohy tohoto osvobodivého toku, který bývá redukován na reinkarnaci expresionismu. Řada autorů generace akceptovala tuto neoexpresinistickou lekci jistě i proto, že v českém výtvarném umění byl expresionismus stále, tu skrytě, tu otevřeněji přítomen. Důležitým, snad hlavním rysem přijetí postmoderních premis ovšem bylo uvolnění od modernistické povinnosti avantgardnosti. Zkoumání lidského myšlení i tvorby do hlubin času i šíře nejrůznějších kulturních okruhů a zcela osobní reinterpretace všeho dosud vytvořeného otevíralo nová pole tvořivosti.

Není pochyb o tom, že se tvorba Stanislava Diviše vydala v tomto naprosto otevřeném poli postmoderny, které předem neskýtalo žádný návod obecně přijatého systému, jež by nakonec vytvářel sloh, tu hradbu jistoty, za zkoumáním možnosti existence toho, co odolává chaosu, bezhraničnosti,  za zkoumáním toho co může napovídat cosi o  řádu věcí tohoto světa. Vydal se na tu cestu prostřednictvím obrazu. To není v našem uzavřeném prostředí, kde obraz nebyl příliš důrazně zpochybněn, tak nápadné, ale ve světě postmoderna přinášela mimo jiné také novou validitu právě tomuto starému médiu, do pozadí razantně zatlačenému v 70. létech uměleckými aktivitami dematerializujícími výtvarné dílo.  Ne nadarmo byla jedna z odborných německých studií o této etapě evropského a především německého umění nazvána Hlad po obrazech.  

Cestu pátrání po řádu, který by negoval zdánlivě beznadějnou nesrozumitelnost  světa otevřel Stanislav Diviš již ve svých prvních obrazových cyklech, především v sériích Redukce krajiny a Mytologie. Krajina je téma, které provází české malířství od baroka a tradiční představa o něm je hluboce zakořeněna. Diviš tyto představy přesahuje, zbavuje je romantizující básnivosti, když se jeho krajina proměňuje v hieratizované, graficky a barevně důrazné znaky moci krajiny-místa, které nám současnost zcela překryla lesklým hlukem. Jejich uvolněná grafičnost tají jakýsi vnitřní životní tep a proudění sil. Cyklus Mytologie zase zkoumá jiné výrazné téma postmoderny, totiž odkaz mýtu jako prapůvodního způsobu rozumění světu, které je, byť dnes nereflektovaně, stále uloženo v základech našeho vlastního pojímání světa.

          „Vědeckým realismem se zbavuji falešných romantických tónů moderny s jejím neustálým objevováním“. To napsal Stanislav Diviš o jednom ze svých obrazových cyklů Vědecký realismus. Objevování nových, nevídaných forem, neznámého formového jazyka, který by byl zárukou úspěchu a výjimečnosti již není důvodem tvorby, důvodem je Divišovi zaslechnutí nehalasného volání věci, res, nehlasného volání smyslu. „Tím, že věci vzcházejí z temného základu, tvoří se svět“ (1)   

            Ostatně, i další Divišova tvorba se k jím samotným vytvořenému pojmu „vědecký realismus“ tu zřetelněji, tu skrytěji vztahuje. Stanislav Diviš totiž uchopuje na první pohled  distancovaně  svou tvorbou již jednou  učiněné, objevené, již jednou tak či onak vyřčené. Jako by malíř do tvorby nevkládal žádnou osobní emoci, či interpretaci. Právě to vyřčené, již objevené se ale v jeho obrazech stane zcela novým a nečekaným, opět jinou novou realitou. Věci se proměňují. Jako by se ve stejném, již kdysi nalezeném místě či věci rozevřel svět jinak, v jiných souvislostech, v jiných významech. Vnitřně ukázněný Divišův projev bránící se podlehnout  návalu emoce a gest je tak novým překvapivým uviděním. Jak jinak lze rozumět třeba jeho  Spartakiádám, nebo cyklu Zbytky či obzvláště vzrušujícímu, významově mnohovrstevnému  obrazovému cyklu Dva světy?

            Stanislav Diviš pracuje svrchovaně s významovostí barvy jako spolunositelky obsahů a podněcovatelkou emocí ve velkých plochách, které zdánlivě, jen na první pohled, postrádají zřetelný rukopis. Ten však se v mnoha případech při bedlivém pohledu objeví jako jemná vibrace barevné plochy. Barvy položené v plochách, i malbou nepokryté plátno je barvou, bývají často nadány mocí vytvořit silný pocit prostoru, který je vnímán vícepohledově a snad i více než tři rozměry. Prostor a jeho pohyb je začasto určován a  zdůrazněn  věcmi a povědomými tvary, které do prostoru obrazu vstupují.

Název obrazového cyklu Krajiny vášní se k tomuto Divišovu vytříbenému smyslu pro prostor zviditelněný skrze krajinu odvolává. Možná tu v názvu můžeme i zaslechnout něco o naturelu samotného Leoše Janáčka.

Krajina je množinou těch míst, kde prvotně vnímáme prostor svého žití, odkud prostoru, rozprostraněnosti začínáme rozumět a v ní i sobě samým. Krajina je tak promluvou o nás a o světě, do něhož jsme postaveni, je promluvou, poukazem ke ztajenému, skrytému přesahujícímu řádu. Už přeci Hérakleitos věděl, že „příroda je vždy skrytá“. Je zřejmé, že otázka po krajině, po rozprostraněnosti, která vždy skrývá tajemství je uložena ve většině z Divišových obrazových cyklů. Jako by stále hledal řeč prostoru, místa, prostranství a objevoval  “….prostranství jako prostoupení smyslu a materiality“  (2).

 Na samém počátku tohoto cyklu stálo setkání s partiturami geniálního skladatele jejichž vášnivost, i vizuální, výtvarná dramatičnost dala popud k jejich obrazovému ztvárnění. Nutno ještě předeslat, že již v 90. letech vznikla v Divišově atelieru řada Partitur v kresbách a volných plátnech formově ještě vázaných na některé předchozí cykly. Důležitou roli pro vznik prací na základě hudebních inspirací nepochybně hraje i to, že Stanislav Diviš je sám aktivním hudebníkem. Dobře ví, že hudba je rozlehlou krajinou, jíž nelze procházet bez vášně. V barevných krajinách obrazů cyklu se volně pohybují notové značky v osnovách i mimo ně jako by vyznačovaly cestu poutníků, nebo možná byly poutníky ony. Nejen samotná prvotní inspirace, notový záznam hudby, tedy události v čase, ale i jakýsi ztajený motiv poutě, cesty sugerovaný barevnou hrou metamorfovaného notového zápisu vnáší do obrazů cyklu čtvrtý rozměr světa, tedy čas.

Po delší pauze se Stanislav Diviš představuje v Praze řadou obrazů z cyklu Krajiny vášní, v nichž se hlásí ke slovu  spolu s talentem výtvarným i jeho vitální imaginace muzikální. Obraz, to prastaré, mnohdy zatracované médium výtvarného umění má v tomto cyklu výrazným způsobem stvrzeno, že je stále schopno přijímat nové popudy a tak se vždy znovu nepřehlédnutelně stávat pravdivou promluvou o světě a o nás uprostřed něj.

Ivan Neumann

 

Poznámky: 
(1) Jiří Olšovský: Slovník filosofických pojmů současnosti,

Praha 1999; str. 171,

(2) Martin Nitsche, Prostranství bytí, Praha 2011; str. 10