JAN KUBÍČEK a KATEŘINA KUBÍČKOVÁ - ZVELEBILOVÁ / DVĚ BRÁNY, JEDEN SVĚT

12.03.2013 — 20.04.2013

Kurátor: Jiří Machalický

O výstavě

Jan Kubíček se již od konce padesátých let řadí k experimentální linii v českém umění. Pracuje s řádem i náhodou, v jeho projevu hraje stejně důležitou roli racionální složka i intuice.

Jako jeden z prvních se u nás začal systematicky zabývat strukturami, které vznikaly zčásti náhodně a zčásti již kontrolovaně. Tím se vlastně liší od proudu informelu, který zdůrazňuje náhodné vytváření tvarů a volný tok energií. Už v raném období u naj můžeme sledovat snahu o organizované členění plochy a prostoru. Tehdy zapojoval do struktury nalezené prvky z různých materiálů a po krátkou dobu uplatňoval také písmo, které jako u řady ostatních ztratilo původní význam a stávalo se estetickým znakem bez dalšího obsahu.

Svůj koncept rozvíjí od šedesátých let až do dnešní doby. Našel způsob, jak dosáhnout širšího i hlubšího vztahu mezi divákem a obrazem. Vytváří totiž řady, v nichž  se poměry mezi tvary a barvami mění v několika fázích. Při vystavování se pak většinou musí dodržet určené pořadí, protože jinak se vztahy narušují a může se pozměnit smysl instalace. Představy se rozvíjejí jako v matematických úvahách, přírodovědecký přístup se totiž výtvarnému v mnoha ohledech blíží. Každý cyklus nabízí určité možnosti, které se postupně vyčerpávají. Pak se ale právě proto přirozeně otevírají další, často nečekané cesty vedoucí k dalším objevům.

Jan Kubíček se ovšem nevyjadřuje jen obrazovými, systematicky uspořádávanými soubory, ale jeho tvorba překračuje do oblasti trojrozměrných řešení. Objekty někdy dovolují komplexně vyjádřit vztahy, které nelze postihnout jednotlivým obrazem, kresbou či grafikou, ale jejich celými řadami. Ty pak přinášejí přesně skládané variace, v nichž autor využívá možnosti sčítání, natáčení, posouvání či dělení tvarů, vždy na základě předem daných pravidel. Ta se však nemusí dodržovat doslovně, ale někdy je autor vědomě porušuje, čímž opět nechává prostor pro náhodnost v nejrůznějších (tvarových, barevných, prostorových) souvislostech. Jeho přístup do jisté míry připomíná šachovou hru, která má své zákonitosti, ale vždycky může přinést nové a někdy značně překvapivé kombinace.

Jan Kubíček směřuje k co nejjednodušším a tím také co nejsrozumitelnějším řešením, což ovšem neznamená, že se problémy opět nemohou komplikovat. Jeho dílo logicky navazuje na průzkumy představitelů avantgardy první poloviny minulého století, ale přitom jejich odkaz po svém rozvíjí. To vyplývá z malířovy jedinečné schopnosti utvářet dokonalý systém, který však přece jen počítá s určitými odchylkami od zvolených pravidel, podobně jako v matematice nebo deskriptivní geometrii. Každá očekávaná (připravovaná) či neočekávaná náhoda může otevřít další možnosti.

Ze sérií obrazů či grafik lze vyčíst některé ze základních principů Kubíčkovy tvorby. Především jeho cestu od náhody k řádu a naopak jeho schopnost řád záměrně narušovat tak, aby se zabránilo pouhému mechanickému řazení jednotlivých elementů. Každý cyklus nabízí řešení jiných vztahů, jejichž možnosti jsou zřejmě nekonečné. Při veškeré střídmosti a zároveň nevyčerpatelnosti autorových přístupů působí jeho tvorba výrazně esteticky a má zřetelný a přitom proměnlivý rytmus. V důsledném naplňování  konceptů se s Janem Kubíčkem může rovnat málokterý z našich i zahraničních představitelů umělecké generace, která od konce padesátých nebo od počátku šedesátých let uplatňovala experimentování s tvary a jejich proměnami, novými materiály a technickými metodami, barevnými řadami a řešením plochy a prostoru  jako základní princip své tvorby.

 

                                                                                                                                                                                                                           Jiří Machalický

Kubíček.jpg