ZORKA SÁGLOVÁ/JIN-JIN a jiné

11.02.2016 — 05.03.2016

O výstavě

Cyklus celkem devíti pláten nazvaný Jin-jin vznikl v letech 1994 – 1995. Navazuje na předchozí práce Zorky Ságlové, v nichž vychází z nalezených zobrazení králíka, pohrává si s jeho významy a kulturními asociacemi stejně jako s technikami a principy uměleckého ztvárnění.

V tomto případě se jedná o symbolické zobrazení ilustrující základní principy staročínské filozofie jin a jang. Protiklady muže a ženy, dne a noci, země a vesmíru představují dualitu věcí a jejich vzájemnou závislost. Jedno ovlivňuje druhé a bez něj nemůže existovat. Obě části jako celek znamenají věčné vyrovnávání protichůdných sil a představují princip nezbytný pro fungování světa.

Zorka Ságlová však použila pouze polovinu výjevu zastupující ženský princip, tedy jin a jeho zdvojením a zrcadlovým otočením vytvořila novou dvojici jin-jinTím se dopustila fatálního porušení rovnováhy. Navíc tvary a postavy, které tímto jednoduchým postupem získávala, jako by potvrzovaly slova o přeměně jednoho principu v druhý. Ze spletitých linií představujících původně dvě ženské postavy se vynořuje postava neznámého, pravděpodobně mužského, démona a z mírumilovného králíka se stává děsivý zvířecí netvor, předzvěst nevyhnutelně přicházející pohromy.

Paradoxní je, jak tato plátna, která vznikala v době ještě sice neodhalené, ale pravděpodobně už přítomné nemoci Zorky Ságlové, působí na diváka vizuálně nesmírně atraktivně. Nemůžeme se ubránit dojmu, že možná mimoděk ilustruje nebezpečně časté situace, kdy víme, že něco děláme nenávratně špatně a že z toho dříve či později vyplynou fatální důsledky, ale momentální užitek či prchavý zážitek z líbivého pozlátka nás přimějí tušené obavy potlačit a nemyslet na zítřek.

Série Sheilas vznikla mezi léty 1998 – 2001 a patří do skupiny obrazů Zorky Ságlové pracujících s damaškovým podkladem. Autorka reaguje na jeho vzor a vytváří pravidelnou strukturu barevných geometrických elementů založenou na zvolených pravidlech, která je pro její dílo tak charakteristická. Jméno tato série dostala podle postavy objevující se na kamenné výzdobě středověkých kostelů na Britských ostrovech, především v Irsku, která je vykládána jako středověká alegorie tělesného chtíče, magická figura pomáhající neplodným ženám počít nebo nejčastěji jako předkřesťanská bohyně plodnosti, v Irsku také spojovaná s Matkou zemí.

Jako u většiny děl Zorky Ságlové i u obrazů Sheilas je jejich význam poskládán z celého množství kulturních souvislostí i osobních zkušeností: sexuálně provokativní gesto pohanské bohyně, původně posvátné, postupem času ale nevyhnutelně pokleslé, stejně jako v podstatě nevinná hra s geometrickými elementy a principem jejich pravidelné obměny popírající i zdůrazňující jejich skryté významy. Také z nich však cítíme prosté konstatování příslušnosti k ženskému pohlaví, uvědomění si tohoto aspektu své osobnosti a jeho souvislostí.

V roce 1993 vznikly dva obrazy s názvy Zátiší s jablky a Zátiší s pomeranči. Na obou plátnech vidíme opakující se a hustě poskládané tvary. Jde o přenesené zobrazení profilů střepů starověkých nádob nalezené v některé archeologické publikaci. Tuto spleť tvarů pak autorka doplnila čistě geometrickým útvarem kruhu. Celkem tři kruhy, z nichž dva jsou neúplné, představují v červeném provedení jablka a v oranžové barvě pomeranče. Ty společně s mísou, byť v našem případě z ní zbyly už jen střepy, tvoří nejklasičtější námět zátiší. Autorka tedy do těchto dvou obrazů vložila tajenku skrytou pod zprvu nejasným názvem.

Tato „zátiší“ se navíc vztahují ke vzpomínce na autorčina otce, který se ve volném čase amatérsky věnoval malířství a jehož nejčastějším námětem byla právě zátiší.

Profily střepů antických nádob využila Zorka Ságlová znovu v roce 1995 ve dvou obrazech s názvem Oční stíny I a II. Název je opět dvojznačnou slovní hříčkou. Podkladem pro tato plátna byly vzorníky barev líčidel na oči, tedy očních stínů, nalezené snad v některém ženském časopise. Ty ovšem představují pouze jednu vrstvu obrazu, překrytou další pravidelnou strukturou – vědeckým výčtem průřezů zakončení antických nádob používaných k jejich identifikaci. Jde tedy o setkání vizuálně zajímavého, ale ve svém určení vlastně povrchního, zobrazení možností a jeho exaktně vědecký, tentokrát však poeticky interpretovaný, protějšek.

K dovršení vší spletitosti je však třeba vysvětlit ještě další význam názvu těchto dvou obrazů. Černé tvary vycházející z profilů keramických střepů a barevné skvrny můžeme interpretovat také jako mžitky, které se nám před očima spontánně objevují, když je mhouříme nebo se díváme přes clonu řas – tedy rovněž „oční stíny“.

 

                                                                                                                                                                                                                      Lenka Šimková