M. S. BASTIAN (CH), JOSEF BOLF (CZ), ANEŽKA HOŠKOVÁ (CZ) / TROUBLE EVERY DAY

24.03.2007 — 21.04.2007 

O výstavě

rouble Every Day
Moje žvejkačka má hořkou chuť jako vůně tvojí krve

Protože umění už nějaký čas nedefinujeme, skoro jsme zapomněli, proč ho vlastně děláme, proč vlastně existuje. Poloha, kterou v něm představují tři autoři projektu Trouble Every Day (Švýcar M.S. Bastian, Josef Bolf a Anežka Hošková), je jednoznačně ironická. Velké příběhy plné velkých slov ztratily význam; svět zprostředkovaný médii nám začal patřit jako by byl skutečný. Mezi námi a virtuální realitou se rozptyluje cosi, co můžeme definovat třeba jako umění. Jeho bezúčelnost, která ho učinila nesmrtelným, nás smiřuje s naší smrtelností. Podobnost či spíš jakási příbuznost prací vystavujících autorů spočívá v jejich čitelné komiksové formě, dalším společným přívlastkem může být psychedelický – dále se už ale tito umělci rozcházejí.

Bastian je typický postprodukční umělec pracující s vizuálními znaky pop kultury, které mu vyhovují. Podle svého si programuje znaky, figurky, slova, symboly a pohybuje se v nich jako na internetové síti od bodu k bodu, v nekonečném řetězci možností, v pohodlné, ale i trochu neurotizující kultuře užití, ve flusserovské telematické společnosti. Tento postup ho zbavuje nástrah estetizace i nástrah bezobsažnosti. Jeho tvorba se tak podobá jednomu dlouhému tripu; něco nám však říká, že nebude jen tak bez následků. Komiksový svět Bolfa je destruktivní. Jako by se v něm zachovaly zbytkové příběhy zahuštěné v podvědomí celé moderny. Těžko se u něho můžeme vzdát nějaké literární interpretace, svádí nás k ní. Jeho obrazy nás lapily jako pohled do očí Medúzy, takže není cesty pryč. Těžko říct, jestli je Bolf tak dokonale rafinovaný, a nebo jeho dílo vyjevuje v plné kráse všechny naše patologické myšlenky.

Hošková, nejmladší z trojice, nemá dosud žádné předsudky. Její umělecký svět je zabydlen nadšeně objevovanou symbolikou, vyplouvající z dějin, z nichž, jak známo, se nedá naučit nic jiného, než že se z nich nedá nic naučit. To ani autorka neočekává, proto jí tato svoboda umožňuje nekonečné vizuální excesy a jejich variace, ovlivněné současnou hudbou a street kulturou, v bezčasí přítomnosti. Každý den máme nějaký problém, také proto musí umění existovat. Tahle vypláznutá sebeironická forma, již reprezentují všichni tři umělci, nás svým způsobem také osvobozuje.

                                                                                                                                                                                                                       Lenka Lindaurová